Plemeno pomeranian

„Průměrný pomeranian je lehčí, než průměrná kočka“

Popis plemene

pomeranianů v ČR

let od klasifikace plemene

věk nejstaršího jedince

Základní údaje

Cvičitelnost

nezávislost

aktivita

vhodný k dětem

vhodný do bytu

Naše chovatelská stanice se řídí původním americkým a kanadským standardem plemene, protože právě tam se pomeranian vyvíjel a šlechtil přes 100let odděleně od evropského trpasličího špice.
Pomeranian je Americkým Kennel Clubem (AKC) i Kanadským Kennel Clubem (CKC) uznáván jako samostatné plemeno a má velmi detailně propracovaný standard. FCI ho nerozlišuje od trpasličího špice, jakkoliv tu jsou nepřehlédnutelné odlišnosti.

Hlavní rozlišovací znaky pomeraniana jsou kratší a silnější končetiny, statnější stavba těla a kulatější hlava s kratším čenichem. Velký rozdíl je také v osrstění, u pomeraniana převládá bohatá a nadýchaná podsada, která se upravuje střihem, zatímco špic má srst méně „plyšovou“, s větším množstvím tvrdších pesíků krycí srsti.

Plemeno pomeranian, které má již svůj detailně propracovaný standard po řadu let, bylo v zemi vývoje – Velká Británie a USA, žel přiřazeno ke standardu plemene německý špic v roce 1998.

rozlišení plemene

K velké nelibosti chovatelů pomeranianů bývá toto plemeno zaměňováno s podobným, ale nikoli stejným německým špicem. Srst pomeraniana je jemnější, hustší, nohy kratší s odlišným postojem pánevních končetin. Typická je také záměrně šlechtěná obličejová část se zkrácenou čenichovou partií. Uši jsou malé, téměř se ztrácející v jemné husté srsti. Typické je také jemné, husté osrstění celých končetin.

O pomeranianovi se říká, že nelíná. Líná stejně jako ostatní plemena, ale ztráta srsti je menší. Výraznější změna nastává do prvního roku života, kdy mají štěňata tzv. opičí období. Je to období, kdy se mění srst ze štěněcí na dospěláckou typickou srst.

Vyskytuje se v široké paletě barev. Může být jednobarevný – černý, hnědý, červený, oranžový, krémový, modrý, sable, ale i vícebarevný – black and tan, brown and tan, strakoš nebo s tečkami či žíháním. Vyskytuje se také ve zbarvení merle

ohlédnutí do historie a původ

V Pomořansku, oblasti ležící na pomezí Polska a Německa, používali lidé k hlídání svého majetku středně velkého špicovitého psa vlkošedé barvy.

V 18 stol. Se do něj zamilovala anglická královna Charlotta manželka angl. Krále Jiřího III. Pár těhto psů dostala královna jako dárek od Lorda Haarcourta, který je dovezl „from Pomerania“ – fenku Phoebe a psa Mercury. Často jsou vidět na portrétech královské rodiny. Od té doby jim začali říkat Pomeranian.

Anglický Kennel klub uznal v roce 1870 plemeno jako tzv. špic pes (Spitz dog). Do té doby nebyli veřejnosti známí. V roce 1888 přivezla královna Victorie do Anglie oranžového špice z Valencie v Itálii. To mělo za následek zvýšení popularity pomeranianů nejen v Anglii. Zasloužila se tedy nejen o jejich popularitu, ale také o postupné zmenšování plemene.

V roce 1888 byl první pomeranian Dick přivezen do USA a byl zapsán do plemenné knihy American Kennel Clubu. V roce 1892 se pak jako první zástupce plemene předvedl na výstavě v New Yorku. AKC ho uznalo již v roce 1900 a jeho popularita velmi rychle rostla. V roce 1909 byl americký Pomeranian Club přijat za řádného člena klubu AKC. V roce 1938 byl pomeranian Sealand Moneybox zakoupen za neskutečných 2.500 dolarů v Anglii a dovezen do USA. Do poloviny století byl pomeranian jedním z nejpopulárnějších psích plemen v Americe. V sedmdesátých letech minulého století se řadil na 14. místo ze 155 plemen registrovaných AKC. A za ty roky prošel i proměnou. Změnila se struktura a bohatost srsti, zmohutněla kostra, změnilo se úhlení předních i zadních končetin, a s tím i související pohyb psa, stejně tak i povaha a hrdě nesená vztyčená hlava.

Vlivem rozdílných šlechtitelských snah můžeme vypozorovat určité vzhledové odlišnosti dvou hlavních typů pomeraniana – anglický (více podobný špicovi, drobnější kostry) a americký (podsaditější psík více připomínající plyšového medvídka).
Pomeranian byl také oblíbeným psem slavných umělců. Měl ho například Michelangelo, nebo W.A. Mozart, jehož pejsek se jmenoval Pimperl. Slavný fyzik Isaak Newton byl majitelem psa Diamonda.

Povaha a charakter

Pomeranian je okouzlující a elegantní společník. Je známý po celém světě pro jeho bohatou, nadýchanou srst a malý vzrůst.

Má přátelskou a hravou povahu, je bystrý, učenlivý, temperamentní a odolný a potřebuje dostatek podnětů a pozornosti. Je velmi společenský a vhodný jako stálý společník. Rád se učí nové věci, a tak je přes svou malou velikost vhodný pro výcvik agility. Je to malý, ale akční pejsek. Mohou jej mít rodiny s dětmi. Je vhodný i pro začátečníka, protože je poslušný a není agresivní.

Výcvik a výchova

Každé štěně pomeraniana by mělo projít správnou socializací a umět základní povely, zejména přivolání. Díky přirozené inteligenci se dobře cvičí, rychle chápe a výborně reaguje na pozitivní výchovné metody.

Pomeranian se hodí také pro rekreační sport, agility a jiné zájmové aktivity, díky své obratnosti a líbivému vzhledu je populární zejména v dogdancingu.

Články o výchově pomeranianů naleznete na našem blogu.

Krmení

Krmíme kvalitními za studena lisovanými granulemi. Kvalitní potrava je významnou prevencí různých nemocí. Pro zpestření či odměnu je možné tu a tam dát masovou kapsičku nebo drobné pamlsky jako je sušené masíčko, psí piškoty apod.
Pozor na překrmování! Pro takto malého psíka každý pamlsek představuje významný příjem kalorií.

Péče o srst

Péče o srst obnáší především pravidelné kartáčování, důležité je pročesat srst až ke kůži, aby spodní vrstvy neplstnatěly. Bohatá srst s převládající jemnou podsadou se upravuje střihem, který podtrhuje charakteristický tvar těla. Pozor však na příliš krátký střih, který srst ničí.

Výhodou pomeraniana je, že při pravidelném kartáčování líná minimálně a nezanechává tak příliš mnoho chlupů.

S úpravou a péčí o srst vám rádi pomůžeme v našem psím salonu.

Zdraví a nemoci

Jejich malý vzrůst může být příčinou úrazů, pokud je majitel přehlédne. Stejně tak je třeba dávat pozor při hrách pomíčků s malými dětmi, které si nemusí jeho zranitelnost, hlavně ve štěněčím věku, uvědomovat.

Jako většina malých plemen, také pomeranian je náchylný k luxaci pately a zvýšené tvorbě zubního plaku a kamene. Také se u něj objevuje alopecie (ztráta srsti v oblasti zad, zadní části stehen a podbřišku různého původu. Často se jedná o špatnou funkci štítné žlázy, bývá to i hormonální disharmonií, případně je potřeba vyloučit i Cushingův syndrom.
Někteří jedinci mohu trpět kolabující tracheou (zúžení průdušnice), která se projevuje nepříjemným suchým kašlem až dušností.

Vyjma těchto uvedených nedostatků je pomeranian jinak zdravý pes.

Standard plemene

Charakteristika

Pomeranian je kompaktní, krátký, aktivní společenský pes. Má měkkou, hustou podsadu s bohatou hrubší krycí srstí. Bohatě osrstěný ocas je vysoko nasazen a leží rovně na hřbetě. V povaze je ostražitý, ve výrazu projevuje inteligenci, je živého chování a od přírody zvídavý. Pomeranian je osobitý, dominantní a čilý. Je zdravý jak stavbou těla, tak chováním.

Velikost, proporce, substance

Průměrná váha pomeraniana je od 1,5 kg do 5 kg, ideální váhou pro výstavního jedince 1,8 kg až 2,7 kg. Pes nad nebo pod touto hranicí je méně žádoucí, ale použitelný do chovu. Nicméně celková kvalita je upřednostněna před velikostí. Vzdálenost od ramen k zadečku je mírně kratší než z nejvyššího bodu kohoutku k zemi. Vzdálenost od hrudi k zemi je polovinou kohoutkové výšky. Kostra je středně silná, pevná a délka končetin je v poměru k vyrovnanému rámci.

Hlava

Hlava je v souladu s tělem, lebka je mírně plochá a široká v poměru k čenichu, který je zakončen jemně, bez rozdělení. Lebka je zavřená. Vrchol lebky je mírně kulatý, ale ne klenutý. Při pohledu zepředu a ze strany vidíme malé uši, které jsou nasazeny vysoko ne příliš daleko od sebe nebo neseny příliš dolu. Linie od špičky nosu stoupající mezi očima na špičky uší by měla tvořit klín
Čenich je spíše krátký, rovný a jemný. Jeho výraz je ostražitý. Obličej lze přirovnat k tváři medvídka. Pigmentace nosu a očních víček je černá s výjimkou jednobarevných hnědých, žíhaných a modrých psů. U čokoládových psů hnědý, u ostatních barev musí být jedno barevný, nikdy různobarevný nebo masový (růžový).
Oči jsou tmavé, jasné, střední velikosti a mandlového nebo oválného, ne vypouleného tvaru. Jsou dobře umístěné v lebce po obou stranách dobře vyjádřeného stopu. Nesmí se nacházet příliš daleko od sebe. Zuby tvoří nůžkový nebo klešťový skus. Absence jednoho zubu v řadě je povolena.

Krk, horní linie, tělo

Krk je krátký se základnou dobře usazenou mezi rameny, což dovoluje nést hlavu vysoko.
Hřbet je krátký s krátkou horní linií.
Tělo je kompaktní a dobře klenuté s hrudníkem sahajícím k loktům. Bohatě osrstěný ocas je jedním z charakteristických znaků plemene a leží rozprostřeně a rovně na zádi.

Přední část

Pomeranian má dostatečně osvalené plece, které nesou krk a hlavu pyšně a vysoko. Ramena a končetiny jsou středně osvalené. Délka lopatky a nadloktí je shodná. Hrudní končetiny jsou rovné a paralelní se zadními. Výška od loktů ke kohoutku se přibližně rovná výšce od země k loktům. Spěnky jsou rovné a silné. Tlapky jsou dobře klenuté, kompaktní a nejsou vytočeny ani ven ani dovnitř. Pomeranian stojí dobře na prstech. Paspárky mohou být odstraněny. Hlavní vady: prošlápnuté spěnky.

Zadní část

Zaúhlení zadní části vyvažuje přední část. Hýždě následují ihned za nasazením ocasu. Stehna jsou středně osvalená s koleny mírně skloněnými a zřetelně definovanými. Hlezna jsou kolmá k zemi, rovná a paralelní s předními. Tlapky jsou dobře klenuté, kompaktní a nejsou vytočeny ani dovnitř ani ven. Pomeranian stojí dobře na prstech. Paspárky, pokud na zadních končetinách jsou, mohou být odstraněny. Hlavní vady: kravská hlezna nebo nemocné kyčelní klouby či kolena.

Pohyb

Pohyb pomeraniana je plynulý, volný, vyvážený a rázný. Má dobrý rozsah předních končetin a silný posun zadních končen. Zadní končetina se pohybuje v linii s přední končetinou na stejné straně – KROK. Pro dosah rovnováhy se končeny sbíhají mírně dovnitř směrem ke střední linii pod tělem. Zadní a přední končeny nejsou vytočené ani dovnitř ani ven. Horní linie zůstává rovná, celková rovnováha a silueta jsou udržovány.

Srst

Pomeranian je znám svou dvojí srstí. Podsada je měkká a hustá. Vnější srst je dlouhá, rovná, lesknoucí se a hrubé struktury. Hustá podsada zvedá a udržuje krycí srst odstávající od těla. Bohatá srst na krku a přední části ramen a hrudníku vytváří límec, který se rozprostírá přes ramena a hruď. Srst na hlavě a nohou je hustá a kratší než na těle. Přední končetiny jsou dobře osrstěné až po hlezna. Ocas je hojně pokrytý dlouhou, hrubou, rozprostřenou, rovnou srstí. Zastřihávání pro úpravnost a čistou siluetu je povoleno. Hlavní vady: měkká, matná nebo otevřená srst.

Barva

Povoleny jsou všechny barvy, odstíny, znaky a musí být posuzovány stejně. Znaky: black and tan – žlutohnědá nebo rezavá ostře ohraničená, objevující se nad každým okem a na čenichu, hrdle a předhrudí, na všech končetinách a tlapkách a pod ocasem. Sytější tříslová je žádoucnější; žíhaná – základní barva je zlatá, červená nebo oranžově žíhaná se silnými černými příčnými pruhy; strakatá – bílá s jakoukoliv jinou barvou rozmístěnou ve skvrnách, preferována je bílá lysinka na hlavě.

Velikost

Psi – ideální váha 1,8 kg až 3 kg do 5 kg, výška – 18 cm až 24 cm
Feny – ideální váha 2 kg až 2,5 kg, chovné feny 2 kg až 5 kg výška – 18 cm až 24 cm

Samci mají mít dvě zjevně normálně sestouplá varlata v šourku!
Přestože je trpasličím psem, pomeranian musí podléhat stejným požadavkům na zdraví a stavbu těla předepsaným pro všechna plemena a jakákoliv odchylka od ideálu popsaného ve standardu by měla být penalizována v rozsahu odchylky.